Kamerový systém se záznamem a legislativa: co musíte řešit v roce 2026

Legislativní rámec kamerových systémů v roce 2026

V roce 2026 zůstává provoz kamerových systémů se záznamem v České republice zasazen především do rámce obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), které i po několika letech účinnosti nadále představuje páteř regulace pro všechny subjekty, jež zaznamenávají obraz osob v prostorách přístupných veřejnosti nebo v soukromých objektech. Vedle GDPR je nutné vycházet i z zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, který upřesňuje aplikaci evropské legislativy na vnitrostátní úrovni a doplňuje pravidla pro zpracování obrazových záznamů ze strany veřejných i soukromých subjektů. Tato dvojí vrstva právní úpravy klade na provozovatele kamerových systémů poměrně náročné požadavky, které se v roce 2026 dále zpřesňují v souvislosti s rostoucím využíváním chytrých kamerových technologií, analytických softwarů a systémů s prvky umělé inteligence.

Klíčovým principem, který legislativa vyžaduje, je zásada minimalizace zpracování dat. Provozovatel kamerového systému musí být schopen odůvodnit, proč instaloval kamery právě na daném místě, jak dlouho záznamy uchovává a kdo k nim má přístup. V praxi to znamená, že kamerový systém se záznamem musí být nastaven tak, aby snímal pouze prostor nezbytný k naplnění účelu, například ochranu majetku nebo bezpečnost osob, a nikoliv širší okolí, veřejné komunikace nebo sousední pozemky nad rámec potřeby. Úřad pro ochranu osobních údajů i nadále klade důraz na to, že kamerový dohled nesmí být nepřiměřeným zásahem do soukromí, a proto se v roce 2026 stále více akcentuje potřeba provádět test proporcionality před samotnou instalací systému.

Nedílnou součástí legislativního rámce je i povinnost informovat subjekty údajů o tom, že se v daném prostoru nachází kamerový systém se záznamem. Tato informace musí být viditelně umístěna při vstupu do monitorovaného prostoru a měla by obsahovat základní údaje o provozovateli, účelu zpracování a případně i kontakt pro uplatnění práv subjektu údajů. V roce 2026 se stále silněji prosazuje trend digitalizace těchto informačních povinností, kdy provozovatelé doplňují klasické piktogramy o QR kódy odkazující na podrobnější informace o zpracování osobních údajů.

Zákonné požadavky se dotýkají také doby uchovávání záznamů, která by měla odpovídat konkrétnímu účelu zpracování. Obecně se doporučuje uchovávat záznamy po dobu nezbytně nutnou, nejčastěji v rozsahu několika dnů až týdnů, pokud nejde o specifické případy, kdy je nutné záznam uchovat déle, například v souvislosti s vyšetřováním trestného činu. Legislativa rovněž vyžaduje zajištění technického a organizačního zabezpečení dat, aby nedošlo k neoprávněnému přístupu, úniku nebo zneužití záznamů.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že provozovatelé kamerových systémů se záznamem v roce 2026 musí brát v úvahu i specifická odvětvová pravidla, například v oblasti pracovního práva při monitorování zaměstnanců, kde judikatura i nadále zdůrazňuje nutnost předchozího souhlasu zaměstnanců nebo alespoň jejich prokazatelného informování a existence legitimního důvodu pro sledování.

GDPR a zpracování osobních údajů z kamer

Kamerový záznam, na kterém je zachytitelná fyzická osoba, představuje osobní údaj ve smyslu nařízení GDPR, a to i v případě, že provozovatel systému nemá v úmyslu jednotlivce identifikovat. Rozhodující je totiž objektivní možnost identifikace, nikoliv subjektivní záměr. Pokud kamera snímá tvář, poznávací značku vozidla nebo jiný charakteristický znak, ze kterého lze osobu přímo či nepřímo určit, vztahují se na takové zpracování veškeré povinnosti vyplývající z evropské i české legislativy na ochranu osobních údajů. To platí bez ohledu na to, zda se jedná o firmu, obecní úřad, bytové družstvo nebo fyzickou osobu provozující kamerový systém u rodinného domu, pokud záznam přesahuje hranice čistě osobní potřeby.

Provozovatel kamerového systému se záznamem musí mít pro zpracování osobních údajů stanovený právní základ, přičemž nejčastěji se v praxi uplatňuje oprávněný zájem správce, například ochrana majetku, prevence krádeží nebo zajištění bezpečnosti zaměstnanců a návštěvníků. Tento oprávněný zájem je však nutné řádně zdokumentovat prostřednictvím takzvaného testu proporcionality, který posuzuje, zda je zásah do soukromí sledovaných osob přiměřený sledovanému cíli a zda neexistuje méně invazivní způsob, jak daného účelu dosáhnout. Bez tohoto testu se provozovatel vystavuje riziku, že Úřad pro ochranu osobních údajů posoudí zpracování jako neoprávněné.

Klíčovou povinností je také informování subjektů údajů, tedy osob, které se do záběru kamer mohou dostat. To se v praxi realizuje viditelným označením monitorovaného prostoru piktogramem kamery a doplňujícími informacemi o provozovateli, účelu zpracování, době uchování záznamů a kontaktu, kde je možné získat podrobnější informace v souladu s článkem 13 GDPR. Absence takového označení je jedním z nejčastějších pochybení, které dozorové orgány při kontrolách odhalují.

Doba uchování záznamů musí odpovídat účelu, pro který byl kamerový systém zřízen, a nesmí být nastavena paušálně na dlouhé měsíce či roky bez řádného odůvodnění. V praxi se u komerčních a bytových objektů obvykle pohybuje v řádu dnů až několika týdnů, přičemž delší uchování je akceptovatelné pouze tehdy, pokud to vyžaduje konkrétní bezpečnostní riziko nebo probíhající šetření incidentu. Rovněž je nezbytné zajistit technické a organizační zabezpečení záznamů proti neoprávněnému přístupu, zneužití nebo úniku dat, což zahrnuje šifrování, omezený okruh osob s přístupem k záznamům a vedení evidence o tom, kdo a kdy záznamy prohlížel či exportoval.

Zvláštní pozornost si zaslouží snímání veřejného prostranství, sousedních pozemků nebo prostor mimo vlastní nemovitost, kde je prostor pro zásah do práv třetích osob výrazně vyšší a dozorové orgány takové případy sledují se zvýšenou přísností. Pokud kamerový systém zaznamenává zvuk, jde o ještě citlivější kategorii zpracování, na kterou se vztahují přísnější požadavky a která by měla být využívána jen ve zcela odůvodněných případech. V neposlední řadě mají subjekty údajů právo na přístup ke svým záznamům, jejich výmaz či omezení zpracování, a provozovatel musí být na tyto žádosti připraven reagovat v zákonných lhůtách.

Kdy je nutný souhlas se sledováním

Otázka souhlasu se sledováním patří mezi nejčastěji řešená témata v souvislosti s provozem kamerových systémů, protože právě zde dochází k nejvíce omylům a nedorozuměním. Základní pravidlo je přitom poměrně jednoduché: pokud kamerový systém slouží k ochraně majetku, osob nebo bezpečnosti v prostorách, které vlastníte nebo spravujete, a záznam pořizujete v tzv. veřejně přístupném prostoru nebo v prostorách, kam mají přístup i jiné osoby než vy sami, obecně souhlas jednotlivých sledovaných osob potřebovat nebudete. Zákon totiž v tomto případě umožňuje opřít zpracování osobních údajů o tzv. oprávněný zájem správce, což je právní titul, který GDPR výslovně předpokládá pro účely prevence kriminality, ochrany majetku a bezpečnosti.

Zcela jiná situace ale nastává tam, kde by kamera mohla zasahovat do soukromí lidí způsobem, který jde nad rámec běžné ochrany prostoru. Typickým příkladem jsou kamery mířící do interiéru sousedního bytu, do prostor se zvýšeným očekáváním soukromí, jako jsou šatny, toalety nebo odpočinkové místnosti zaměstnanců, případně kamery umístěné tak, že snímají veřejnou komunikaci nad rámec nezbytně nutného rozsahu. V těchto případech již nelze vystačit s oprávněným zájmem a je nutné zvážit, zda je záznam vůbec přípustný, případně zda nevyžaduje výslovný souhlas dotčených osob.

Specifická situace nastává na pracovišti, kde zaměstnavatel chce sledovat zaměstnance. Zákoník práce v tomto ohledu stanoví přísnější podmínky než obecná úprava GDPR, protože sledování zaměstnanců bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele je považováno za nepřípustný zásah do soukromí. Zaměstnavatel tedy musí prokázat, že kamerový systém je zavedený z legitimního důvodu, například kvůli ochraně majetku vysoké hodnoty nebo prevenci krádeží, a zároveň musí zaměstnance o instalaci kamer předem informovat. Souhlas zaměstnanců se v tomto případě sice typicky nevyžaduje, ale informační povinnost je zde klíčová a její nesplnění může vést k sankcím ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Souhlas se sledováním je rovněž nezbytný v situacích, kdy kamerový záznam není pořizován za účelem ochrany majetku či bezpečnosti, ale slouží k jiným účelům, například k marketingovým analýzám chování zákazníků, sledování docházky nebo hodnocení výkonu zaměstnanců. V takových případech již nelze argumentovat oprávněným zájmem a je třeba mít jasně formulovaný a prokazatelně udělený souhlas, který musí být svobodný, konkrétní, informovaný a jednoznačný.

Důležité je také zmínit, že i tam, kde souhlas není vyžadován, musí být sledované osoby o probíhajícím kamerovém záznamu informovány prostřednictvím viditelného označení, obvykle formou piktogramu doplněného informační cedulí s odkazem na podrobnější informace o zpracování osobních údajů. Tato informační povinnost sice není totéž co souhlas, ale plní podobnou funkci transparentnosti a je jejím nedodržením možné se dopustit porušení zákonných požadavků stejně závažně, jako kdyby souhlas chyběl tam, kde je skutečně nutný.

Povinnost informovat o kamerovém záznamu

Každý provozovatel kamerového systému se záznamem musí počítat s tím, že pořizování obrazového materiálu osob se v roce 2026 nadále považuje za zpracování osobních údajů, a tedy podléhá informační povinnosti podle GDPR. To znamená, že pouhé umístění kamery bez řádného označení prostoru je v rozporu s platnou legislativou, a to bez ohledu na to, zda jde o obchod, bytový dům, firmu nebo soukromý pozemek přiléhající k veřejné komunikaci. Informační povinnost patří mezi základní principy transparentnosti zpracování osobních údajů a její nesplnění může vést k pokutám ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů.

V praxi to znamená, že u vstupu do monitorovaného prostoru musí být umístěna zřetelná piktogramová cedule s vyobrazením kamery, doplněná textem informujícím o tom, že prostor je sledován kamerovým systémem se záznamem. Samotný piktogram ale nestačí – osoba vstupující do monitorovaného prostoru má právo získat podrobnější informace, proto se doporučuje uvádět také odkaz na plné znění informačního memoranda, ať už formou QR kódu, webové adresy nebo kontaktu na správce údajů. Toto memorandum musí obsahovat identifikaci správce, účel zpracování, dobu uchovávání záznamu, informace o případném předávání záznamů třetím osobám a poučení o právech subjektu údajů, včetně práva na přístup k záznamu, práva na výmaz nebo práva podat stížnost k dozorovému úřadu.

Zákonné požadavky týkající se kamerových systémů s možností záznamu se dále odvíjejí od toho, jaký právní titul provozovatel pro zpracování zvolil. Nejčastěji se jedná o oprávněný zájem, který je nutné řádně zdůvodnit a být schopen ho doložit formou takzvaného balančního testu. I v tomto případě však platí, že informační povinnost nelze obejít, protože se týká zpracování jako takového, nikoli jen konkrétního právního základu. Bez viditelného upozornění na kamerový systém se subjekt údajů nemůže svobodně rozhodnout, zda do sledovaného prostoru vstoupí, což je v rozporu se zásadou zákonnosti a poctivosti zpracování.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat situacím, kdy kamerový systém zasahuje i do prostoru, který provozovateli nepatří, například pokud kamera snímá část chodníku, sousedního pozemku nebo veřejného prostranství. V takových případech hrozí, že dojde k neoprávněnému zásahu do soukromí osob, které se v daném prostoru pohybují, aniž by byly o svém monitorování informovány. Provozovatelé by proto měli technicky omezit záběr kamery pouze na vlastní chráněný prostor a v případě, že to není možné, musí tuto skutečnost promítnout i do rozšířeného informování veřejnosti.

Nedodržení informační povinnosti v roce 2026 stále patří mezi nejčastější pochybení, která Úřad pro ochranu osobních údajů řeší při kontrolách a šetření podnětů od občanů. Proto se doporučuje pravidelně revidovat umístění a obsah informačních cedulí, aktualizovat texty memoranda podle aktuální legislativy a zajistit, aby zaměstnanci i návštěvníci monitorovaných prostor měli vždy jasnou a srozumitelnou informaci o tom, že jsou snímáni kamerovým systémem se záznamem.

Kamerový systém se záznamem není jen technickým řešením bezpečnosti, ale právním závazkem – kdo instaluje kamery bez znalosti pravidel ochrany osobních údajů, vystavuje se riziku sankcí stejně reálných jako škoda, které se snažil předejít.

Bohumil Vaněček

Doba uchování a archivace záznamů

Doba uchování záznamů z kamerového systému patří mezi nejčastěji řešené otázky, s nimiž se provozovatelé kamerových systémů v roce 2026 potýkají. Zákon totiž nestanovuje jednotnou dobu, po kterou musí být záznamy uchovávány, a proto se provozovatelé musí řídit obecnými zásadami vyplývajícími z GDPR a doporučeními Úřadu pro ochranu osobních údajů. Základním pravidlem je, že záznamy lze uchovávat pouze po dobu nezbytně nutnou k naplnění účelu, pro který byly pořízeny. V praxi to znamená, že u většiny provozoven, jako jsou obchody, restaurace nebo kanceláře, se jako přiměřená doba uchování považuje interval zpravidla mezi 7 a 30 dny. Tato lhůta vychází z předpokladu, že případný incident, krádež nebo jiná mimořádná událost bývá zjištěna a nahlášena v řádu dní, nikoli týdnů či měsíců.

Delší doba archivace může být odůvodněna pouze ve specifických případech, kdy provozovatel dokáže prokázat objektivní potřebu. Typickým příkladem jsou bankovní instituce, kasina, čerpací stanice nebo objekty s vyšším bezpečnostním rizikem, kde bývá standardem uchování záznamů po dobu 60 až 90 dnů, případně i déle, pokud to vyžaduje zvláštní právní předpis nebo interní bezpečnostní politika schválená s ohledem na zásadu minimalizace. I v těchto případech je však nutné, aby provozovatel dobu uchování řádně zdůvodnil a zdokumentoval, protože Úřad pro ochranu osobních údajů při kontrolách požaduje jasné odůvodnění, proč byla zvolena právě daná délka archivace.

Po uplynutí stanovené doby musí být záznamy bezpečně a nevratně smazány, a to buď automaticky prostřednictvím nastaveného přepisu na záznamovém zařízení, nebo manuálně, pokud to technické řešení vyžaduje. Automatické mazání formou cyklického přepisu je v současnosti považováno za nejspolehlivější a nejpraktičtější způsob, jak zajistit soulad s legislativou, neboť eliminuje riziko lidského pochybení a zapomenutí na výmaz. Provozovatelé by měli mít tento proces nastaven již při instalaci systému a pravidelně kontrolovat, zda funguje správně.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat situacím, kdy je záznam využit jako důkazní materiál, například při vyšetřování trestného činu nebo v rámci přestupkového řízení. V takovém případě je možné a nutné konkrétní záznam uchovat nad rámec standardní lhůty, a to po dobu nezbytnou pro účely daného řízení. Tento postup musí být rovněž řádně zaznamenán, aby bylo možné doložit, proč byla výjimka z běžné doby archivace uplatněna.

Provozovatelé by měli mít zpracovanou vnitřní směrnici, která upravuje dobu uchování, způsob mazání i postup při případném poskytnutí záznamu orgánům činným v trestním řízení. Taková dokumentace slouží nejen jako důkaz souladu s právními předpisy, ale také jako praktický návod pro zaměstnance, kteří se záznamy pracují. Bez jasně stanovených pravidel hrozí riziko, že záznamy budou uchovávány déle, než je nutné, což může vést k sankcím ze strany dozorového úřadu.

Zabezpečení přístupu k uloženým datům

Zabezpečení přístupu k uloženým datům představuje jeden z nejdůležitějších aspektů celého provozu kamerového systému se záznamem, protože samotné pořízení a uložení záznamu je pouze první částí procesu, který legislativa upravuje. Podle zákona o ochraně osobních údajů a navazujícího nařízení GDPR musí správce kamerového systému zajistit, že k uloženým záznamům bude mít přístup pouze omezený a jasně definovaný okruh osob. Nestačí tedy pouze systém provozovat v souladu s předpisy co do rozsahu monitorovaného prostoru nebo délky uchovávání dat, ale je nutné myslet i na to, kdo a za jakých podmínek se k záznamům skutečně dostane.

Praxe ukazuje, že řada provozovatelů kamerových systémů podceňuje právě tuto oblast. Přitom únik záznamů nebo jejich zneužití neoprávněnou osobou může vést nejen k porušení zákona, ale také k výraznému poškození pověsti firmy či instituce a k citelným finančním sankcím ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů. Zákonné požadavky proto počítají s tím, že přístup k datům musí být technicky i organizačně zabezpečen. To v praxi znamená, že se pro přihlašování do systému využívá jméno a heslo, případně vícefaktorové ověření, a že každý uživatel má přidělena práva odpovídající jeho pracovní pozici a skutečné potřebě k záznamům přistupovat.

Důležitou součástí zabezpečení je také logování veškerých přístupů k záznamům. Systém by měl automaticky zaznamenávat, kdo, kdy a z jakého důvodu do databáze záznamů vstoupil, případně jaké konkrétní úseky záznamu si prohlížel nebo exportoval. Tento auditní záznam slouží nejen pro vnitřní kontrolu, ale i jako důkazní materiál v případě, že by došlo ke zneužití dat nebo k pochybnostem o legálnosti nakládání s nimi. Bez takové evidence je totiž prakticky nemožné zpětně prokázat, že se záznamy nakládalo v souladu se zákonem.

Legislativa také klade důraz na technické zabezpečení samotného úložiště, ať se jedná o lokální server, síťové úložiště nebo cloudové řešení. Data by měla být šifrována, a to jak při přenosu mezi kamerou a záznamovým zařízením, tak při jejich uložení. V případě cloudových řešení je nutné pečlivě prověřit, kde se data fyzicky nacházejí, protože přenos osobních údajů mimo Evropský hospodářský prostor podléhá zvláštním pravidlům a v mnoha případech vyžaduje dodatečná smluvní opatření s poskytovatelem služby.

Nezbytnou součástí je i pravidelná kontrola a aktualizace přístupových oprávnění. Pokud zaměstnanec změní pracovní pozici nebo firmu opustí, jeho přístup k záznamům musí být okamžitě zrušen. Provozovatel by měl mít zpracovanou vnitřní směrnici, která popisuje, kdo je oprávněn se záznamy nakládat, jakým způsobem se žádosti o zpřístupnění záznamů evidují a jak se postupuje v případě požadavku orgánů činných v trestním řízení. Tato dokumentace není pouze formální náležitostí, ale v případě kontroly nebo soudního sporu slouží jako klíčový důkaz o odpovědném přístupu k ochraně osobních údajů zachycených kamerovým systémem.

Kamery na pracovišti a práva zaměstnanců

Kamerové systémy na pracovišti představují v roce 2026 jednu z nejcitlivějších oblastí, kde se střetává legitimní zájem zaměstnavatele na ochraně majetku a bezpečnosti se základním právem zaměstnanců na soukromí. Zaměstnavatel sice může kamerový systém se záznamem v provozovně instalovat, ale musí přitom respektovat celou řadu zákonných podmínek, které vycházejí především ze zákoníku práce a nařízení GDPR. Klíčovou zásadou je, že sledování zaměstnanců nesmí být prováděno bez konkrétního a odůvodněného účelu, přičemž tímto účelem je zpravidla ochrana majetku, bezpečnost osob nebo prevence krádeží, nikoli plošná kontrola pracovního výkonu či chování zaměstnanců.

Podle § 316 zákoníku práce platí, že zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovišti a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování. Instalace kamerového systému se záznamem tedy musí být vždy odůvodněna konkrétní potřebou, kterou nelze zajistit jiným, méně invazivním způsobem. Pokud existuje mírnější alternativa, jak dosáhnout stejného účelu, měl by ji zaměstnavatel upřednostnit.

Zásadní roli hraje také informační povinnost. Zaměstnanci musí být o existenci kamerového systému, jeho účelu a rozsahu sledování prokazatelně informováni ještě předtím, než začne ke sledování docházet. Nestačí pouze umístit informační cedulku u vchodu, ale je vhodné mít tuto informaci zakotvenou i ve vnitřním předpise nebo přímo v pracovní smlouvě, případně v samostatném dokumentu, se kterým se zaměstnanec seznámí a stvrdí to svým podpisem. Skryté kamery zaměřené na zaměstnance jsou v naprosté většině případů nepřípustné a jejich použití by muselo být podloženo mimořádně závažnými důvody a předchozím souhlasem příslušných orgánů.

Z pohledu legislativy týkající se kamerových systémů s možností záznamu je nutné dbát i na omezení rozsahu snímání. Kamery by neměly mířit do prostor, kde zaměstnanci tráví přestávky, do šaten, sociálních zařízení nebo kuchyněk, protože zde je očekávání soukromí nejvyšší. Sledování pracovních míst je přípustné pouze v míře nezbytně nutné pro naplnění deklarovaného účelu, nikoliv nepřetržitě a bez omezení.

Neméně důležitá je otázka uchovávání záznamů. Doba archivace záznamů musí odpovídat zásadě minimalizace údajů a obvykle se pohybuje v řádu dnů až týdnů, pokud není konkrétní záznam potřeba pro řešení incidentu, například krádeže nebo pracovního úrazu. Přístup k záznamům by měl mít omezený okruh osob a veškerá manipulace se záznamy by měla být evidována.

Zaměstnanci mají v souvislosti s kamerovým systémem právo na informace, právo na přístup ke svým osobním údajům, tedy i k záznamům, na kterých jsou zachyceni, a v případě neoprávněného zpracování mohou podat stížnost u Úřadu pro ochranu osobních údajů. Zaměstnavatel, který tato pravidla nedodrží, riziko sankce ze strany dozorového úřadu i případných pracovněprávních sporů se zaměstnanci.

Sledování veřejných prostranství a obcí

Obce a města, které v roce 2026 provozují kamerové systémy se záznamem na náměstích, v parcích, u úřadů nebo na frekventovaných křižovatkách, se musí vypořádat s poměrně komplikovaným právním rámcem, v němž se prolíná ochrana osobních údajů, obecní samospráva a bezpečnostní zájmy obyvatel. Základním předpokladem legálního provozu je, že kamerový systém musí sledovat konkrétní a odůvodnitelný cíl, kterým je nejčastěji prevence kriminality, ochrana majetku obce nebo zvýšení pocitu bezpečí občanů. Pouhé přání „mít přehled“ o tom, co se ve veřejném prostoru děje, není z pohledu GDPR a navazujících výkladů Úřadu pro ochranu osobních údajů dostatečným důvodem pro rozsáhlé kamerové sledování.

Obce se při zavádění kamerového systému musí opřít o tzv. test proporcionality, tedy posoudit, zda zásah do soukromí obyvatel a návštěvníků odpovídá sledovanému cíli a zda by nebylo možné dosáhnout stejného účelu méně invazivním způsobem. V praxi to znamená, že obec by měla před instalací kamer vždy zpracovat posouzení vlivu na ochranu osobních údajů (DPIA), pokud se jedná o rozsáhlé nebo systematické monitorování veřejně přístupného prostoru. Tento dokument by měl obsahovat popis účelu kamerového systému, rozsah snímaného prostoru, dobu uchovávání záznamů a opatření k minimalizaci rizik pro soukromí občanů.

Velmi důležitým aspektem je informovanost veřejnosti. Obec je povinna na hranicích monitorovaného území umístit viditelné a srozumitelné piktogramy nebo cedule upozorňující na to, že daný prostor je sledován kamerovým systémem se záznamem. Součástí musí být i informace o tom, kdo je správcem systému a kde je možné získat podrobnější údaje o zpracování osobních údajů, typicky odkazem na webové stránky obce nebo úřední desku. Bez tohoto upozornění je provoz kamer v rozporu se zásadou transparentnosti, na kterou legislativa v roce 2026 klade stále větší důraz.

Zvláštní pozornost si zaslouží umístění kamer tak, aby nesnímaly soukromé pozemky, okna bytů, zahrady nebo vstupy do obydlí sousedících s veřejným prostranstvím. Pokud je technicky nezbytné, aby kamera určitou soukromou plochu částečně zabírala, měla by být tato oblast maskována nebo rozostřena přímo v software kamerového systému. Obce by rovněž měly zvážit, zda je nutné sledovat konkrétní citlivá místa, jako jsou dětská hřiště nebo prostory u škol, kde je zvýšená ochrana osobních údajů dětí na místě.

Doba uchovávání záznamů z veřejných prostranství se v praxi pohybuje obvykle v rozsahu několika dnů až týdnů, přičemž obec musí být schopna tuto lhůtu řádně odůvodnit a mít ji zakotvenou v interní směrnici. Přístup k záznamům by měl mít pouze omezený okruh oprávněných osob, typicky pracovníci městské policie nebo bezpečnostního oddělení úřadu, a každý přístup by měl být evidován. V případě předání záznamů orgánům činným v trestním řízení je nutné postupovat podle jasně definovaných interních pravidel, aby nedocházelo k neoprávněnému šíření citlivých informací o občanech.

Sankce za porušení pravidel monitoringu

Provozovatel kamerového systému se záznamem, který nedodrží zákonné požadavky vyplývající z GDPR a navazujících předpisů, se vystavuje riziku citelných finančních postihů i dalších právních důsledků. Úřad pro ochranu osobních údajů disponuje širokou škálou nástrojů, jak na porušení pravidel reagovat, a v posledních letech je vidět, že kontrolní činnost v této oblasti nijak neslábne. Naopak, s rostoucím počtem instalovaných kamer v domácnostech, firmách i na společných prostorách bytových domů přibývá i podnětů od občanů, kteří se cítí sledováním nepřiměřeně dotčeni.

Nejčastější sankcí je pokuta, jejíž výše se odvíjí od závažnosti pochybení, počtu dotčených osob a také od toho, zda šlo o jednorázové opomenutí nebo systematické porušování povinností. U fyzických osob a menších provozovatelů se pokuty obvykle pohybují v řádu tisíců až desítek tisíc korun, u právnických osob a podnikatelských subjektů však mohou částky dosahovat i statisícových sum, v závažných případech s přesahem do vyšších miliónových hodnin podle evropského rámce GDPR, který umožňuje pokuty až do výše 20 milionů eur nebo 4 % celosvětového obratu společnosti. V praxi českého úřadu jsou takto extrémní sankce spíše výjimkou, ale i tak slouží jako varování, že podcenění legislativních povinností se může velmi nevyplatit.

Kromě finančního postihu hrozí provozovateli i povinnost okamžitě upravit nebo zcela odstranit kamerový systém, pokud úřad shledá, že instalace byla od počátku neoprávněná nebo nepřiměřená sledovanému účelu. To se týká zejména kamer mířících do soukromých prostor sousedů, na veřejné chodníky bez řádného odůvodnění nebo záznamů pořizovaných na pracovišti bez informování zaměstnanců. V takových situacích může úřad nařídit výmaz veškerých dosud pořízených záznamů, což pro provozovatele znamená nejen finanční, ale i praktickou ztrátu, protože přichází o důkazní materiál, který třeba potřeboval kvůli jiným účelům, například řešení pojistné události.

Neméně důležitým aspektem je odpovědnost občanskoprávní. Osoba, jejíž osobnostní práva byla neoprávněným záznamem porušena, se může domáhat náhrady nemajetkové újmy u soudu, a to nezávisle na správním řízení vedeném úřadem. Soudní spory tohoto typu bývají zdlouhavé a nákladné, přičemž judikatura v posledních letech ukazuje, že soudy se přiklánějí k ochraně soukromí jednotlivce, pokud provozovatel kamerového systému neprokáže jasný a legitimní důvod ke sledování.

V extrémních případech, kdy dochází k záměrnému a opakovanému zneužívání záznamů, například jejich zveřejňováním na internetu bez souhlasu zaznamenaných osob, se lze dostat i do rovin trestněprávní odpovědnosti, konkrétně k naplnění skutkové podstaty neoprávněného nakládání s osobními údaji nebo narušení soukromí. Taková jednání jsou postihována nejen pokutou, ale i tresty odnětí svobody v závažnějších případech.

Pro provozovatele je tedy zásadní mít nastavený systém pravidelně kontrolovaný, s aktuální dokumentací, jasně vymezeným účelem a dodržovanou dobou uchovávání záznamů, neboť právě tyto oblasti bývají při kontrolách nejčastěji předmětem sankcí.

Rozdíly mezi soukromým a veřejným prostorem

Otázka, kde přesně kamera snímá a co se v jejím záběru objevuje, je z právního hlediska naprosto zásadní a rozhoduje o tom, jaká pravidla se na provozovatele kamerového systému budou vztahovat. Mezi soukromým a veřejným prostorem existuje řada rozdílů, které se promítají jak do samotné legislativy, tak do praktického nastavení kamerového systému se záznamem. Zatímco na vlastním pozemku nebo uvnitř nemovitosti má vlastník poměrně širokou volnost, jakmile záběr kamery přesáhne hranice jeho majetku a zasahuje do veřejně přístupného prostoru, situace se výrazně komplikuje a nároky na dodržování zákonných požadavků prudce rostou.

Soukromý prostor, tedy typicky byt, dům, zahrada nebo firemní areál ohraničený plotem, umožňuje vlastníkovi instalovat kamerový systém s cílem chránit majetek, zdraví osob nebo předcházet vloupání, aniž by musel řešit složité povolovací procesy. I zde však platí, že pokud kamera zaznamenává i osoby, které nejsou členy domácnosti či zaměstnanci firmy – například návštěvníky, kurýry nebo kolemjdoucí – vztahuje se na zpracování jejich osobních údajů GDPR a je nutné dodržet informační povinnost, přiměřenost záznamu a omezenou dobu jeho uchovávání.

Zcela odlišná situace nastává, jakmile kamera snímá veřejné prostranství, tedy chodník, ulici, park nebo jiné místo, kam má přístup neomezený okruh osob. V takovém případě už nejde pouze o ochranu soukromého majetku, ale o zásah do práv širokého množství lidí, kteří o svém natáčení často ani nevědí. Legislativa proto klade na provozovatele podstatně přísnější požadavky – musí existovat jasně definovaný a doložitelný účel, proporcionalita mezi mírou zásahu do soukromí a sledovaným cílem, a často je nutné záběr veřejného prostoru omezit pouze na nezbytně nutnou část, například pruh před vlastními vraty, nikoliv celou ulici.

Rozdíl se projevuje i v tom, kdo dohlíží na dodržování pravidel. Zatímco u čistě soukromého snímání řeší případné spory většinou Úřad pro ochranu osobních údajů na základě podnětu dotčené osoby, u kamer mířících do veřejného prostoru bývá kontrola přísnější a častěji dochází k prověřování ze strany úřadu i bez podnětu, zejména pokud jde o rozsáhlejší systémy provozované obcemi, bytovými družstvy nebo komerčními subjekty.

Dalším podstatným rozdílem je otázka označení prostoru. Zatímco v soukromém interiéru může být informační povinnost splněna jednodušší formou, u veřejného prostranství je nezbytné umístit viditelné a srozumitelné piktogramy či cedule tak, aby si každý kolemjdoucí mohl uvědomit, že vstupuje do monitorovaného prostoru, a mohl se případně rozhodnout, zda tudy vůbec projde.

V praxi tak platí, že čím více se záběr kamerového systému se záznamem přibližuje veřejnému prostoru, tím pečlivěji je třeba zvažovat účel, rozsah i technické nastavení systému, protože právě zde dochází k nejčastějším sporům a sankcím ze strany dozorových orgánů.

Doporučení pro správné nastavení systému

Při nastavování kamerového systému se záznamem je klíčové postupovat systematicky a nepodcenit žádný z kroků, které legislativa vyžaduje. Prvním předpokladem správného provozu je jasně definovat, proč vlastně kamerový systém instaluji a jaký konkrétní bezpečnostní nebo majetkový zájem tím sleduji. Bez tohoto vymezení nelze rozsah snímání ani dobu uchování záznamů obhájit před dozorovým úřadem ani před osobami, které se v monitorovaném prostoru pohybují. Účel zpracování musí být formulován konkrétně a musí odpovídat skutečnému riziku, nikoliv obecné obavě z možného incidentu.

Zásadní roli hraje nastavení úhlu záběru kamer. Objektivy by měly být směrovány tak, aby snímaly pouze prostory, které je skutečně nutné monitorovat – vstupy, výdejní okénka, pokladny, sklady s hodnotným majetkem. Kamery by nikdy neměly zabírat sousední pozemky, veřejné chodníky nad rámec nezbytného přesahu nebo prostory se zvýšeným očekáváním soukromí, jako jsou toalety, šatny či odpočinkové zóny zaměstnanců. Pokud je přesah do veřejného prostoru nevyhnutelný, je vhodné jej minimalizovat technickými prostředky, například maskováním části obrazu nebo omezením rozlišení v okrajových částech záběru.

Doba uchování záznamu patří mezi nejčastěji řešené otázky. Obecně platí, že by záznamy měly být mazány co nejdříve poté, co pominul důvod jejich uchování. V praxi se osvědčila lhůta v rozmezí několika dnů až dvou týdnů, přičemž delší uchování je nutné vždy odůvodnit konkrétní potřebou, například prošetřováním konkrétního incidentu. Automatizované mazání záznamů po uplynutí stanovené lhůty je jedním z nejdůležitějších technických opatření, které zároveň usnadňuje prokazování souladu s legislativou při případné kontrole.

Neméně důležité je zabezpečení přístupu k záznamům. Přístup by měl mít jen omezený okruh osob, ideálně na základě jmenovitého oprávnění a s vedením evidence o tom, kdo a kdy záznamy prohlížel nebo z nich pořizoval výstup. Systém by měl umožňovat alespoň základní auditní stopu, tedy záznam o přihlášeních a exportech dat. Šifrování uložených dat a zabezpečené heslo k administrátorskému rozhraní jsou dnes považovány za standard, nikoliv za nadstandardní opatření.

Informační povinnost vůči veřejnosti nelze podcenit. Viditelné oznámení o monitorování prostoru musí být umístěno tak, aby si ho každý mohl všimnout dříve, než do sledovaného prostoru vstoupí, a mělo by obsahovat základní informace o správci a možnosti uplatnění práv. Doplňkově je vhodné mít k dispozici podrobnější dokument, kde jsou vysvětleny účel, doba uchování a kontaktní údaje pro dotazy.

Součástí odpovědného nastavení je také pravidelná revize celého systému – kontrola, zda kamery stále snímají jen to, co je nezbytné, zda nedošlo k rozšíření záběru při výměně techniky a zda evidence a bezpečnostní opatření odpovídají aktuálnímu stavu provozu. Dokumentace o provedeném posouzení rizik a o důvodech nastavení systému by měla být uchovávána pro případ, že by ji bylo nutné předložit dozorovému orgánu.

Budoucí trendy a očekávané změny zákonů

S rostoucím množstvím kamerových systémů se záznamem, které dnes provozují nejen firmy a instituce, ale i běžní lidé u svých domů, se dá čekat, že se legislativa v této oblasti bude v příštích letech dále zpřesňovat a přizpůsobovat technologickému vývoji. Úřad pro ochranu osobních údajů i evropské instituce dlouhodobě sledují, jak se kamerové systémy propojují s dalšími technologiemi, a to zejména s umělou inteligencí a rozpoznáváním obličejů. Právě tato oblast bude pravděpodobně předmětem nejvýraznějších změn – očekává se přísnější regulace biometrického zpracování dat, které mohou moderní kamerové systémy se záznamem automaticky vyhodnocovat. Zatímco dnes je použití rozpoznávání obličeje v komerčním prostředí spíše výjimkou vyžadující zvláštní právní základ, do budoucna lze počítat s tím, že se pravidla ještě zúží a podmínky pro nasazení takových technologií budou přísnější.

Dalším tématem, které bude s vysokou pravděpodobností v centru pozornosti zákonodárců, je ukládání záznamů v cloudových úložištích a jejich přenos mimo Evropskou unii. S tím, jak firmy stále více využívají cloudová řešení pro archivaci kamerových záznamů, roste i tlak na to, aby legislativa jasně stanovila, kde a jak dlouho mohou být tato data uchovávána a kdo k nim má přístup. Diskutuje se o zavedení jednotnějších standardů pro dobu uchovávání záznamů, které by mohly nahradit současnou praxi, kdy si provozovatel dobu archivace do značné míry určuje sám na základě zásady minimalizace údajů.

Vzhledem k tomu, že se do veřejného prostoru dostávají i chytré kamery s funkcemi analýzy chování, detekce pohybu nebo rozpoznávání vozidel, je pravděpodobné, že se legislativa zaměří konkrétněji i na tyto technologie a stanoví jim samostatná pravidla, odlišná od klasického kamerového záznamu. V praxi by to mohlo znamenat, že provozovatelé budou muset při použití chytřejších funkcí kamerového systému se záznamem provádět důkladnější posouzení vlivu na ochranu osobních údajů, tedy tzv. DPIA, a to i v případech, kdy by dříve taková povinnost nevznikala.

Nelze také opomenout vývoj na úrovni Evropské unie, kde se připravují nebo již postupně zavádí nové regulace týkající se umělé inteligence, které se dotknou i kamerových systémů využívajících algoritmické zpracování obrazu. Tyto normy pravděpodobně přinesou povinnost klasifikovat některé kamerové systémy jako vysoce rizikové, což s sebou ponese přísnější administrativní i technické požadavky, včetně nutnosti certifikace nebo pravidelných auditů.

V neposlední řadě se očekává i tlak na sjednocení pravidel mezi jednotlivými členskými státy EU, protože dosavadní výklad národních úřadů se v některých případech mírně liší, což komplikuje situaci firmám působícím ve více zemích. Postupné sjednocování metodik a doporučení by mělo v budoucnu usnadnit provozovatelům kamerových systémů se záznamem orientaci v legislativě a snížit riziko neúmyslného porušení platných zákonných požadavků.